Nám – pěti žačkám ze 4. A – bylo umožněno studovat 3 týdny na německé škole ve Friedlandu. První týden, ještě před studiem, jsme s dalšími lidmi z našeho a zdejšího gymnázia procestovali okolí Friedlandu.
Tato zkušenost byla zábavná a zajímavá, ale pravé dobrodružství začalo až tehdy, kdy jsme tu zůstaly samy. Bez spolužáků a učitelů. Jen nás pět.
Jak už jsem několikrát zmínila, studovaly jsme na friedlandském gymnáziu. Dvě z nás bydlely v Kreckowě, dvě v Liepenu a posední zůstala ve Friedlandu. Všechna tato městečka se nachází ve spolkové zemi Mecklenburg-Vorpommern, což je na severu u Baltského moře. Čekaly bychom proto chladné počasí a deště, ale toto očekávání se naplnilo pouze první dva týdny. Zbytek pobytu bylo docela teplo, dokonce víc než v Česku. Ty z nás, které nebydlely ve Friedlandu, se nacházely tak trochu uprostřed ničeho. Vesničky tady jsou totiž daleko od sebe – vesnička, louky, pole, pole, pole, pole, louky, louky s krávami, vesnička. Spousta lidí je tu zaměstnána v zemědělství, což mnohým z nich vynáší dost peněz (dvě z nás bydlely ve vile). Ve vesničkách jsou často komunity, kde všichni všechny znají. Dvě z nás navštívily i vesnickou slavnost.
Teď se ale přesuňme ke škole. Žáci v našem věku navštěvují hodiny, které trvají hodinu a půl, což je důvod, proč stíhají asi tři až čtyři lekce denně. Přestávka tu obyčejně trvá půl hodiny, obědová tři čtvrtě hodiny. Také maturují o rok dříve. My jsme dokonce v některých hodinách učivu rozuměly. Obecně nám přišlo, že naše škola je více „brutální” než ta jejich. Všechno tu probírají více interaktivní formou, na všechno mají čas. Možná to ale bylo jen tím, že jsme opravdu nerozuměly všemu nebo že zrovna náhodou na toto období vyšlo méně teoretické učivo. Kdo ví. Někteří učitelé se nás snažili zapojovat do hodin, jednou jsme dokonce udělaly prezentaci na téma „Jak naučit předškolní dítě co nejlépe další jazyk”. Domů jsme jezdily autobusem nebo na kole. Klasické jsou tu školní autobusy. Jeden jezdí ráno a pár (asi tak tři) odpoledne. I přesto že si v Česku občas stěžujeme na malé množství autobusů, tak jich přece jen jezdí mnohem větší množství než tady. Obecně se tu hromadná doprava moc neřeší, všichni všude jezdí autem. Během pobytu jsme měly možnost vyrazit se podívat se svými rodinami na několik míst – například do Berlína, Schwerinu, Rostocku, Neubrandenburgu, Greifswaldu a na Rujánu. Aspoň za sebe můžu říct, že jsem měla skvělou hostitelskou rodinu. Prarodiče byli moc milí, nic po mně nechtěli, a když zjistili, jaké jídlo mám ráda, začali ho vařit častěji. Přestože já moc neumím mluvit německy a prarodiče zase anglicky, snažili se se mnou komunikovat, jak jen to šlo. Se svojí Němkou jsem se často dívala na seriály (a nebyla jsem jediná). Také jsme tu ochutnaly několik německých tradičních jídel. Já jsem například jedla bramborovou kaši, zelí, volské oko a párek (překvapivě to bylo fakt dobré). I přesto, že by si leckdo mohl říct, že být měsíc mimo domov je přece strašně dlouho, tak ten čas utekl jako voda. A i když jsme se těšily, až zase uvidíme své přátele a rodinu, taky bychom tu klidně zůstaly i déle. Bylo to tu super. Potkaly jsme spoustu skvělých lidí, poznaly, aspoň z části, cizí zemi a naučili se spoustu nového z němčiny. Myslím, že nám to tu bude chybět.
Lara Macurová
